Čekal jsem jednou od básnílků pilných a tklivě shonlivých
též rudých květů, jež ke rtům bych vášnivě přitisk’,
na jeden výkřik jsem čekal, na jednu palčivou bolest,
a v závratných rytmech tančící nově zrozenou radost.
Slov řeka bez člunů, slunce, staře zrozená echa,
vše mrtvé a bez okouzlení, střízlivý na všem večer,
vše mudrácky hotové, prostřednost hrdopýšků,
stisk umírněných rukou, ty malomocné zraky.
Na hromadu mrtvých knih jsem složil horkou hlavu,
rty rozpukané, marně po rudém květu toužím,
v nich nevoní černá země jarními teplými dešti,
v nich březový nevzdychá háj a vzdálené nehučí moře,
v nich neční ledovce k severu šarlatem ozářené,
v nich netančí smavé víly, v nich nikdo nezlořečí.