Jsi jako něčím raněná, co škrtí.
Tu ležíš pod námi, ne k životu, ne k smrti,
jsi zmlklá bytost, jatá, zkrocená
u cizí matky prsu. Visí svadlý.
Něco se v tobě rodí, skrývá, řádí, hýbá,
něco tu bídně trpí zlata pod chapadly.
Něco tě milosrdně vyšší mocí líbá.
A synů svých jsi krví zbrocená.
Vím, čekáš na svůj život. Nebylo ho, není,
ne, ještě ne to život: živoření.
Zástupů hromadných bolesti tebou pádí
chrleny Evropou v krvavém porodu.
Vše daly jsme, řvou: Krev a mozek, zdraví, mládí
a teď a teď chcem svobodu.
Tvůj život nebyl to. Vždy oblouzený
v dny čekání, v dny revolt, k snění odsouzený
a naší touze připadal až k nekonečnu,
že dlouhý, neplodný, vnucený byl,
jak vězně v žaláři, jenž zakletý je
a čeká, čeká, potichu zeď ryje
v sklepení svém a obrácen spíš k věčnu
než k činům tvůrců, kteří silně jimi žijí,
pudy a krví, svobody své víno pijí, –
tak vězeň čekal a tou slavnou věrou žil...
Věz, pravý život tvůj s bouřnými lesky všemi
vtrhne a vpadne zítra, památného rána:
Svoboda mladá v krvi vykoupaná
až půjde tvými ulicemi...