Byl večer, pávi na lukách svůj rozvírali chvost.
Já jedno věděl... Přijde-li, vzat budu na milost.
A čekal jsem, to dlouho již..., já čekal... Dvorec stměl
i háj se stměl, večer se stměl a vůně prudké měl.
Co stále víc se stmívalo, má naděj u konce,
kam neměla už přissát se v poslední úponce.
Byl každý pohyb, každý stín a každý vody vzdech
mi vážným gestem výstražným, i větru hvizd a spěch.
Má bolest němě čekala i s mojí zpovědí.
Ta marně v srdce ryla se jak písmo do mědi.
Již zdál se dvorec mrtvý být, i pávi zmizeli
a celý údol připadal již jako zcizelý.
Zář západu jak rudnula a louky ztemněly
a rysy všeho kolemkol duchově zjemněly,
kdes hradní troska na výši, již hlídá stromoví,
jak hlava v krvi chvěla se, uťatá obrovi.
V tom přišla... Děsu okamžik v radostný úžas vzrost’,
já, věděl již, tím zjevením vzat byl jsem na milost.