BURSA.

Den šedivý jako když mouky šeď nezvěstný mlýn by ve svět sypal, co v ulicích tramwayí hluk skřípal olbřímím vozům v odpověď.

U bursy kupčíci na chodník a na schody, pod kandelábry a vlysy svůj v hebraismy ztajený křik si zpívají, hlučí, svou chvalořeč, mísí

v to agenti pochyb svých jízlivost, svou výbušnou zlost, i smíchem se dusící zchytralý dík. Co na burse hlava lpí na hlavě,

co hádají se a chválí dnů zboží dle dešťů a slunce a úrody boží, déšť na ulici mží modravě. A jako by z hluku slov zvonilo zlato

na velikých měřicích zisků váto, – já žírné zřím v daleku prostory vlát zažloutlým zlatem tam u lesů kdes a zapadlých blat... Jak hallucinován den srpnový cítím

žehnouti obilím zralým a ovocem, kvítím... A slyším dech letního, světlého rána, za fujarou pastýře ovce se vlní, dzin, dzin, dzin, dzin

to zvoní a drobného městečka brána se postavami a nářadím plní, a houpaví, strakatí voli se plouživě vlekou kams do údolí,

kde v lučinách bělí se mlýn... Ó střídavé, drobné plochy polí, lny zrající, máky a skvrnaté natě, kde chatrč stará se hrbí k chatě

a k silnici pod topoly. Vše ve znoji srpnového žáru jak praská a šustí a zrá, dzin, dzin, dzin, dzin.

Co hospodář sklidí? Nemá zdání, vše slunce je, dešťů hra, vše oblohy modré je stín. Ó nekonečné jsou obzory, hoří,

plá obilí, zlaté jak vlny v moři, kdes na něm jak koráby plují, vesnice bílé se stožáry ranními svých věží a pod větrem stromy nad nimi

jak vzepjaté plachty dují. Ó, louky a pole za ranných ros zřím jasně teď, v sluch mi zvoní cos dzin, dzin, dzin, dzin,

za fujarou pastýře ovce jak zašly by v mladých dnů stín, slyš, zvoní to, ztrácí se pastvištěm, dzin, dzin, dzin, dzin, dzin... A všude bronz ječmenů a žit rozvlátá zlata... Jsou údolí sluncem vrchovatá

jak nádoby zlatistých vín... A všude se zdá až ke štítům chalup líti zlat přezrávající vlnobití a nejvíce za čistých jiter, v nichž dlouží se stíny

ze sadů, jablůněk, švestek a sliv. Vsi vidím se dívat dychtivě do roviny a městečka drobná do dalekých niv, kraj vidím se bělat těly

v světelných blescích ranní rosy, a poslouchám, tisíce ženců úrodu kosí, a vidím, jak Bůh je milostiv. Již hlavy volů zřím kývat se z hlubokých cest

a za nimi plné vozy se vléci, tak jasně to zvoní, jak zrna když z bohatých snopů se sypou, když pod tíhou obilí nápravy skřípou a úžasných bohatství tvoří budoucí zvěst...

A konečně – probudiv se – dešť crčet jsem slyšel zas, cink dukátů za uzavírkou kdes o mramor komptoáru. Tam, zdálo se mi, zlato niv žírných se vylilo, pot ženců že vypilo,

krev radostné práce v únavném, horkém žáru a moudře se o mramor smálo: proč, komu ten uzrál klas?