Rodí se nový svět.
Boha i lidi chválí,
pro všecky zeleň má, květ.
V slunce se pohroužily domy,
bytostmi bílými v lázni leží,
v nehnuté, zateplené dáli.
Rackové pláčou, bíle sněží
v brázdách na polích,
jako narozené děti.
Dávno, z chvil zoufalých
spřádal jsem, země když lhala,
města když vymírala,
písně si v útěchu.
V dáli když ve válce mladí,
doma pěst sevřenou měli
staří a omrzelí.
Často jsme s myšlenkami,
zejícími jak tlamy
vnesli žal pod střechu.
Ale teď? Mladí již doma,
staří šeptají rtoma
díkučinění:
rozkvetla jistotou rovina.
Hnízda když, domov si staví
záchrany pud, jenž tak dravý,
na zlato hlínu promění,
po níž se zeleň popíná, –
za klid té každé rodiny,
za rodící se duše,
modlím se dny své a hodiny.