My budem stále v starých bojích žít
a tytéž žaly do dna pít.
My půjdem žitím v starých kolejích
a s námi Práce, Smrt a Hřích.
To stejné bude... Převalí se čas,
leč žebrák v hadrech bude zas.
Týž pot a krev se bude v proudech lít
pro cizí jmění, cizí klid,
o chléb se rvát jak hladovící pes
zas bude člověk jako dnes,
a v chrámech bít svou hříšnou hlavou v zem
vzrušený, v slzách, něm.
Zas v hřmení strojů, lisů, v písmu kněh
to nenajde, co chtíval v snech...
Zas láska k ženě a sny o štěstí
mu zoufalé přinesou bolesti...
Snad králů nebude? Na místě jich
se nové moci purpur zdvih’!
Snad smrti nebude? Pak v poušti skal
zas by ji člověk vyhledal,
neb svobodného klidu roste květ
za hroby až, v nesměrnu let.