Bubeník, jásavé slunce víří
nesčíslnými kmity paliček,
zlatá až řeka ulicí do nekonečna se šíří.
Chvatně jdou muži, tančí ženy,
děti v kočárcích zachumeleny
vykukují, jak velkého štěstí uzlíček.
Ti, co se šklebí a nudí,
za bubeníkem jdou v šatech s jemnými proužky,
ale též rozdrbaní a chudí
z lulek svých pouští kouře lehounké kroužky.
Štíhlé slečny malých lásek se sluní,
fialkovou, tou prudkou voní vůní,
holky z fabrik, jež vášnivé romány žijí,
chtivými nozdrami zlato ze vzduchu pijí.
Bubeník slunce rozhazovačně třeště
v prachu jde zlatého, rozvířeného deště.
Staří tak zapomenuli na ústrky,
mladí na pomstu, všichni procitli láskou, jí žili,
stromy sní o zeleni, ač je předjaří ještě,
nádržky vody o tom, jak ptačí se zrcadlí krky
a jak zobáčky pijí s moudrou, chvatnou pílí.