Nadešly tedy dny, kdy vychází se z rána...
Stejní jsme věkem i duchem. Nás jedna propouští brána.
Haluze zelených stromů a přes jich špičky vod pění,
dálek bílé skvrny i hloubek zrcadlení...
Po horách naše hlasy v skály se zavěšovaly,
dle jejich ozvěny táhlé jsme znali, kam druzi se brali,...
dle jejich zvuku a síly kam v srdce lidská až vnikly,
kam až jich vzrušené rohy stříbrným zvukem vzlykly...
Čekaly chatrče u lesů na naši divokou jízdu
opilou výkřiky mládí, ztracenou v bičů hvizdu,
dunění tisíce kopyt, jež by se rovinou neslo, –
– my však šli samotářsky, – jiné jsme měli heslo...
Čekala obrovská města průvody k nepřečkání,
praporů vlání a mečů křížení, vítězů klání, –
my však šli ojediněle v počínání svém cudní,
co jsme dát mohli, dali, chybující i bludní...
Po světě roztroušeni, – my přes skály, vrcholy sosen
zřeli jsme, kdo z nás vyrost’ a kdo z nás předčasně zkosen.
Prosté my hlásali pravdy. Cestou, na mezích, v trávách
poutníkům usínajícím, jimž měsíc svítil v hlavách,
upracovaným mužům pravdu jsme řekli skutkem,
učenci ironií, milencům naivním smutkem,
stařenám udiveným krásným snem pravdu jsme děli,
dětem jsme pohádkou řekli, co jsme na srdci měli...