Ty, nejlíbeznější jsi byla náš rozvitý květ,
ó družná vyprávěčko, jež odělas v prostou vše krásu.
Byl harmonický ti zemského společenství svět,
jak za lidským srdcem jsi šla a po lidském hlasu.
A poupě, žes poznala život již, který mění
sny v starost pouhou a v plahočení,
tak jasně a plasticky svoje jsi stvořila lidi.
Tvá „Babička“ byla nám všechněm babičkou
životem, pohádkami, tou svěžestí práce mladičkou,
že duševní zrak ji tak jasně před sebou vidí.
Ty, nejlíbeznější náš květe!
Tě zašláply nohy, jež chodily za svými hříchy!
Ty, nejkrásnější světe!
Zda ještě i dnes bys tu našla pokrytecké dámy,
jež hádaly by se o tvou ctnost a z pýchy,
by házely tě kams navždy do odsudků jámy,
tě, bohatou žebračku, která bylas náš nejkrásnější květ,
tě, Illuse, krášlící radostmi strašně smutný svět?
Na úhoru manželství kvetoucí,
zda našla bys opět štvaného muže a hladové ptactvo, své děti,
vždy starostná, dnešní a malé
jak proměnit nakonec v dobré jen všecko a v žádoucí?...
Ale...
můj bože...
zda našla bys dobré též přátele,
ty přátele, kteří by vydávat chtěli zas knihy tvé zlaté
a zlato ti dávali za ně, ne chvály pouze klaté,
když v rakev už kladli tě a když andělé
ti zpívali poblíž úmrtního lože?