Toť bolest, která dřív než zříš ji, mizí.
Dřív, než ji můžeš pohleděti v líc.
Jak žena nemladá, ne cizí,
jež měla ti kdys tolik říc‘.
A nemohla, však myslíc na tě stále
tě provázela snů až do hlubin.
Tak nevidně a nerušíc tě, ale
tak věrně, jako je tvůj pes neb stín.
Je z žalů těch: jak žebračka si sedne
kdes na posledním schodu, kudy jdeš.
Dřív než se vrátíš poznav ji, se zvedne
a zmizí než se naděješ.