Dům bílý zval kdys v tichu modřínů...
Dnes nemilují už ty oči známé.
My stokrát přešli jednu roklinu,
a ku podivu: dnes jí nepoznáme...
My znali kouzlo smíchu. Na polích
my poslouchali obilí se smáti,
smích pídimužů a žen lesních smích...
My naslouchali... Lesů šum se zdvih’.
Leč v lukách měsíc chtěl už zadřímati...
My nad horami orly zřeli plout,
to byli orli poslední, tu zbylí...
My musili si pozdě vzpomenout:
proč přilétli v svět pídimužů shnilý?...
My potápěče z vln jsme čekali...
Proč dosud nevyplul v tmu stále větší?
My bolest oklamání přestáli...
Cos promlouvalo k nám... Však neznali
jsme záhy souvislost těch božských řeči...
My řeku přešli, která hučela,
nám po tom hukotu se stesklo časem...
My krčmu přešli, zpěvem zvučela,
a my se s jedním neshledali hlasem...
my lesem šli a bolest mlčení
se na paty nám znovu zavěsila,
to byla krásná bolest, ticho v ní,
chlad podzimní, jenž zavoní,
a mlha života tak šeře bílá...
Mluvilo něco?... Člověk zachází
za lesy, lada, za stříbrné řeky...
Kdos volal nás? – Ozvěna narazí
do divých skal, jež navršily věky...
Ozvěna volá... ohledném se zpět.
Vteřiny přešly – slovo oněmělo...
Vše vyznělo jak z hrobu naposled,
tak nečekaně, studeně, jak led,
a jak by úžas prodloužiti mělo...