A řekla: Blízko k jeseni,
nebesa rudnou červení.
A lesy hovoří tak temně,
noc krade se tak blízko země
a srdcem chvěje po všem stesk.
Poslední za horami blesk?
Co dí tak paní, zrosenou
jde se mnou stezkou, v zkosenou
se louku měsíc bílý dívá,
pár bodláků se větrem kývá.
A paní, shawl-li zavlaje,
ztemní jak křídlo lyšaje.
A pak se chladem šera chví
a halí se. Zrak v dálce tkví,
když dlouho mlčí zimomřivě,
jen větrem šumí stromy tklivě.
Možno-li, paní truchlivá?
Zda srdce štěstím zazpívá?
A jak vše vadne, sestará,
k jeseni pozdní od jara,
cos vrásky víček jemných šepcí,
stínové zašlých časů hebcí,
jak po láskách žal zemřelých,
ztracených navždy přátelích.