To o rodičích svých znají vždy děti
s vroucností mystickou vyprávěti,
jak s úsměvy blažených zřeli je mřít...
Jak uhasli v plamenech života svého
plahočivého a pozemského,
ráj věčný zřevše se otevřít...
A jako by ožili, zbaveni tíže
i zápasu, k hroudě jenž tělo víže,
kde rvali se s života nízkými běsy,
s dnů podloudnostmi a lstivými děsy,
když s blaženstvím věčným v mrtvé líci
tak polobdící, polospící
tu opouštěli navždy zem...
Jak očistným ohněm shořelo žití,
když jiné se počalo v neznámu dníti
nad všedností, hnusem a zlem...
Já, dítě, též sníval jsem:
Vždy vody jak šumí a větry jak dují
a oblaka prosvitem větví
sny odvěčné vypravují,
sny o ráji zeleném tiše, –
dnů vodopády že klesají s výše
a prachem svým blažené smáčejí,
již sproštěni těl svých kráčejí
po květech a světlech v rozhoupání,
a po trsech, které se pokorně sklání,
po hvězdných travinách zrosených luk...
A putujících duší shluk
blažených, stoupá k zenitu v klidu
v duhovém obestřený vidu,
sfér neslyšný zpěv
za sebou stopami světla vláčí
a zlatými vlnami proudy své stáčí
u světel nekonečný mír,
let tichý prostorem světlým víří,
a jejich kruhy se úží, kams míří
souhvězdím Labutí, Orlů a Lyr...