Bych zhynul již jak poraněný pták
neb kdesi v mlhách polopuklý zvon,
neb tmavý strom, když topor oň se vzpírá,
mne nutí denně bídy kalný zrak,
jenž za mnou jde a předčí lidstva shon
svou velkostí. – On nikdy neumírá.
Ó zoufalství! – Leč v chrámech vysokých
s výčitkou kývá svatý Kristův kříž;
a starý Ugolino: „Blázne!“ vzkřiknul,
„já ztrpěl víc, než smysly pochopíš!“
A od té doby ploužím se tu tich
a ďáblu, bídě, pomalu jsem zvyknul. –