Bál jsem se, léta co plynou,
každého návratu
v místa, kde volala matka,
hovořil otec,
a kde se dorozumíš
s upracovanými starci.
Bál jsem se
vidět proměnu všeho
mezi lidmi a dobou,
sterými rakvemi vyměřenou,
vyroubenou kolébkami
bez zastavení.
Možná, že řeknou:
Zavoláme ti někoho
z posledních pamětníků.
Poznám je,
budu obdarován
ještě oslovením udiveným
druhů a družek ze školy;
starci to, stařeny
poznají starce.
A tu uzřím div,
obdarován
věrnou podobou
dávných všech věcí,
z dávných zašlých časů.
Domky, střechy, stromy a kouty,
lomenice, vyspravené díry,
drobná okénka,
poznám všecko
na svém místě.
Rybníky a sady,
cesty, pěšiny a aleje,
lesy a terasy polí,
kouřící se dálku,
kopčitou a zimavou
s ptáky stěhovavými.
Ale i děti poznávám:
hrají si naší hrou,
naší písní zpívají.
Věrná podoba všeho,
co bylo kdysi,
činí mne bezpečnějším,
cítím se zas mlád.
Žádné vrásky věcí,
jak jsem myslil,
žádná prosící staroba
se sepjatýma rukama,
jako vytesaná podoba
na omšeném hrobě
dávného mládí,
deštěm smytá slova.
Semena Bohem chráněná
vždy vzklíčí znovu
a mládím mluví.