Ze zimních parků město rýsuje
nestvůrné domy... Příkrá světla hasnou.
V tu chvílí chodec tolik miluje
noc tichou, bezehlasnou.
Pláč umíněných větrů naříká,
jak chtěl by kdos mít to, co nelze míti.
I ve vlastním to srdci zavzlyká.
Však tomu lze už nejmíň uvěřiti.
Poslední listy v stromech, na keřích
jak za milenci šeptaly by echem.
A z lavic parku žhavých očí hřích
na místě světel hoří horkým dechem.
A ty? Se chystáš v noci hvězdnaté
do dálky věčných snů svých... Vyjít z brány
tmavými hvozdy k stráni vzepiaté
ku obzorům a projít lesy, lány,
a nepozorovat, že tisíc mil
jsi ušel, sny tvé nové jinou řečí
že mluví a že v roztoužení cíl
jsi našel, v umění svou lásku větší.