A jednou, když jako boží tvor jsem vyšel v svět, mladý a smělý, já nad sebou jsem slyšel čas vlny své sbírat a přese mne bít... Přes rodného domu naivní štít,
přes místa, kde plaší opeřenci z hnízd rozlétli se, sourozenci a rozneseni kams do čtyř stran z omšených, starodávných bran,
vlnami času odplaveni mizeli v života zápolení, by sami jen ze svých radostí rostli, a sami jen rostli ze svých ran...
l mne tak odplavil časů proud v svém slunci a dešti. A jak mne smýval, sny ve mně zaklel a ve mně zpíval, přes hloubky, strže a hory čnící,
přes vše, co se mnou musilo plout: kořeny v mojí krvi tkvící a květy mé sluncem se napájející. Až jednou jsem veplul v zátoku
snů krásných a kouzelných... Skutečnost se zrcadlila v jich hluboku, však myšlena byla pro věčnost... Kol ostrovů plul jsem, jež nad vlny čněly.
Kouzelné hlasy na nich pěly zelení čerstvou a stínů chladem. Kdos vztahoval svoje ruce v touze v blouznění snivém a chtivém a mladém,
a volal toužně a dlouze... A jak jsem plul tou zátokou, život výskal s břehů, a jak jsem plul, cítil jsem ze zahrad něhu,
již s vůní van ke mně dul, a viděl jsem tančiti ženy a líbat své drahé a nad jich čela se shýbat... A květiny cítil jsem v schodištích domů,
jež snoubencům dýchly v noc svatební. A zaslech’ jsem doprovod hudby k tomu z radostně žitých dní... Mé představy rostly a hasly rychle,
zas mizely za mnou, pouhý sen. Vždy něco zbylo, jak lásky ztichlé, jak touhy a vzpomínky v příští den... Já vmísil se v zástupy, cítil jsem s nimi,
žil s nimi, zrál činy jich úžasnými, já miloval je a s nimi rost. Oh, stále, oh, stále být unášen... Sen, jenž mi však zvěční skutečnost,
nechť nenajde půdy, ni majetku, času, ni prostoru v nekončícím žasu... Nechť unáší mne na věčnost...
Cookies on Poetry Cove