Čím mohu být ti, mladý příteli?
Chceš stále nový hlas, ať v životě, ať v lásce,
ať v drobného dne každé částce;
své srdce dát chceš odevzdáním pokorným.
Host starý přec jen sevšední,
i šaty obnosí se v styku všedních dní,
a, možná, – častý zjev že je ti odporným.
Leč... pravý, dobrý básník nesestár'
svým vnitřním světlem, které zářívá
jak okno poslední kdy v noci svítívá,
když všecka zhasla už. Tenť dán mu božský dar,
kdy všecka okna znenáhla se stmívala
jak mdlé již oči usínající,
by v jednom ještě lampa svítící
až do dne nezhasínala.
Ať v okně tom se umírá neb churaví
neb neumělým slohem dopis lásky skládá,
to člověk vždy v něm bdí, starosti u hlavy,
otázky odpověďmi doprovodí,
to čeká někoho neb z domu vyprovází,
to odříká se nebo od Boha cos žádá,
to svítí, čeká, čeká dosud na člověka,
jenž v bolesti se rodí.