My sniví básníci jsme jako barbiton
pod prsty umělce, jenž láskou stále zvučí,
my jsme jak příroda, v níž kýs dech vane ručí,
jsme děckem, jež má smích a za smíchem hned ston. –
Smích trpký, dosněný, jak prask’ by žalem zvon,
smích vínem nasládlý, jenž myšlenkami pučí,
smích lásky zvonivý, jenž blaží a jenž mučí,
smích satyry, ten pravých pláčů velký tón!
A po smíchu jak vzkřik’ by kdosi v peřej vln,
cos bodne v ostrov, na němž klid tvůj odpočívá
a ostrov písčitý se zřítí v moře divá...
A po smíchu je zas nás obzor ticha pln,
jen orel myšlenky na výspě ducha sedí –
spár brousí ztupělý a v nesmírnou hloub hledí...