Zde kraj ten zamlklý
je park sám, vévodící samotám,
dech vznosných, mocných stromů
v oparu vlhkých luhů tlí
a zasvěceny slunce hrám
jen obří oka rybníků
zelení prošlehují v dálky na míle.
Tisíce racků v táhlém pokřiku
zakletým tichem hlubokým
sdělují život dubům vysokým,
pod nimiž v trávě, stíny opilé,
dřímají daňci schoulení.
Vybrané stromy vysázet tu dal
pobožný arcivévoda.
Miloval racků truchlý vzkřik a žal
i daňky pro odstřel i dobrý chov.
Jen lidi bil jak psy, štítil se národa
a z ruk, co uzřel v nich, jim dřel a bral
a, nízký sobec, neznal lidských slov.
Pak dozrál den. Tu musily jej odstřelit
zklamané ruce bratří stejných cest
i nadějí i kleteb, ne však věštbou hvězd,
leč ke psům pod bič že byl snížen lid.
Tu k hvězdám ani jedna modlitba
se nepovznesla. Člověk jediný
zaň neorodoval tam u Boha,
neb těžký na všem ležel hrobů sen,
kdy mstí se duše strašná, ubohá,
i po smrti, jak jeho rod tak zlá a mstná:
Ať v krvi lidí všech se brodí dějiny,
když jeho rod je z kořen vyrván, vymýcen
a vyplet z dějin. Musilo tak být.
Za cenu svobody ty ruce potupené
i podruhé by musily jej odstřelit!