Ty, Bože, štětcem pravěké své síly
do bezdna světů barev harmonii
vždy vykouzlíš, ať den se rodí bílý,
neb hvězdy na noc v nebes luh se sijí.
Dáš zeleň trávě v tučné, vlhké stvoly,
dáš kapradině a dáš lístkům dubu,
dáš osyce, jíž tajné chvějí boly,
tkáš v mech ji, tichou stezek na ovrubu.
Krev červeně tkáš na květ kaktusový,
do dívčích tváří vedle sněhu pleti,
sníh dáváš labutím, mech šedý v rovy,
dáš jabloním ty různé květy v sněti.
Vše krásou nadech’s praumělče starý,
ty alchymisto bez klamného zdání,
bez touhy změnit všecko v zlata žáry,
když všecko zlatem bylo již v tvé dlani.
Leč hrdým ženám, – v chvat když touha pudí
nad kouzlem díla v časů divém spádu –
ty zapomínáš mnohdy v jejich hrudi
kout srdce vyzlatiti, – hnízdo hadů!