Vlahá noc... A všeho škoda.
Jak jsou matná gesta cizí...
Zástup zvolna noci mizí,
páni, dámy, ekypáže,
ten, kdo nabídnout moh’ páže,
ale který nenabíd.
Tuláků dvou zbyla shoda:
možno hýřit, bouřit, žít?...
Tulák věří v svoji říš’:
Venuše chrám ten je všude,
v travách parku, v krčmě chudé,
ve tmě obřích budov blíž...
Chodců pozdních refrén známý
k Venuši zní modlitbami...
Tulák potulnou zří paní
v šeré záři svítilen.
Velké oči hladem hoří,
bože, zdali do svítání?
Vůně dech tak prudce vane...
Lze se okouzlit jí, pane?
Nikdo nevzplá, otráven,
láskou k té, jež čeká, volná?!
Otázka ta směšně bolná...
V lesku světel tmavší flór
vrouben zlatých vlasů zdobou.
Chodci mizí, město tichne.
A ta vůně marně dýchne
v zapředený rozhovor.
Zítra svátek velkonoc. –
Hlad jen jitří vášeň obou...
Nepřijdou už jíní muži
v knoflíkové dírce s růží?...
Nikdo? Jak ta skončí noc?...