Po stezce parku skotští psíci
šli s vyplazeným jazykem...
Květ modrý má svou milovnici
s tím chorým, smutným řapíkem...
Má milenku... Je bílá celá
a přes záhony vyhlíží...
Když z dálky vanem zavoněla,
víc lásce jeho přitíží...
Květ modrý věděl to, že chřadla,
že smrt ji čeká předčasná.
Když prudkou vůní k zemi padla,
v té rose byla překrásná...
Psi skotští vedli paní domů
a ta ji zdvihla ve snění...
S ní ztratila se v moři stromů
a náladou tou jesenní...
A skotští psi v den přišli druhý,
květ modrých zvonků zlomili.
Ten zdvižen drsnou rukou sluhy
už přestal věřit, zpozdilý...
V obrovskou rakev krásné vázy
jej přec jen dali k milence...
Tam poprv objali se, nazí,
a umřeli v té chvílence...