Mně zdálo se: Můj mrtvý druh
za noci přišel, šept’ mi v sluch...
Zrak zahořel jak za živa...
Knír plavý, gesta bláznivá...
Unylý láskou, zamyšlen
tou délkou, již má noc i den,
samotou hrobů zastrašen,
cos šeptal na omluvu svou:
že velké srdce pod hrudou
tak směšně malou uložil
a v mysterie hrobu skryl...
Pak děl: Rci, druhu rozmilý,
zda nezoufá? zda nešílí?...
Skryl jsem se smutkům, radostem,
polibkům té, již čekal jsem...
A v pohaslý já zřel mu zrak:
Zapomeň... Ona nejinak...
Nešílí... Znáš ten její smích?
Už přehlušil pláč soků tvých...