Nevidně povrch se čeří skrytého zálivu vody. Duše má ještě věří v příchod lásky a shody.
Ve vodě zrcadlí se štíhlé a bílé břízy... Vyčkám tu, háj kde tmí se šerem své zelené řízy...
Nehybně v mrtvém snění v průzračné vodě stín střehu, půjde-li v zamyšlení po tom, kde sedím, břehu...
Melancholickým tichem nahnutý sedím k tůni, otráven vlastním smíchem a vodních růží vůní...
Jak jsem jí ublížil krutě, – rány tím sám si však dával... Kajicně, nepohnutě tak nikdo by nevyčkával...
Pozná-li šat můj černý, ztřísněný pískem a hlínou? Klid je tak bezeměrný, dny, noci jak jdou a minou...
Půjde-li v zamyšlení po tom, kde sedím břehu? Skončeno všecko není?... Možno tu vycítit něhu?...
Přijde-li, uvidím v hloubi pohled, jenž dobolívá... Mrtvé se ozývá doubí – přece – a v dálce kdos zpívá...
Nesmět se ohlédnout věčně, zbabělý za svou vinu; – přijde-li jednou, – já vděčně trest přijmu, než touhou zhynu...
Z mých zád mech vyrůstá žlutý a stříbrné řasy z mé hlavy, já čekám dny nedotknutý a dívám se v hloubky stín tmavý...
Nejde a nejde a nejde... Její krok nezašustí... Ale zda bolest má přejde? – Musím tu v zem už vrůsti?...
Cookies on Poetry Cove