Park zapadlý je, poraněný
západu krví, steskem ženy,
jež pod lentiškem hřešívala...
Milenci odešli už s létem
i s opadalým, bujným květem,
ti, divoce jež milovala...
Teď, zrak-li vábí, spíše studí...
A hoří-li, jen soucit budí.
Jak Vášni možno jeseň žíti?...
Na prosincových stromech bělí
se luny paprsk chladně smělý,
na žlutých trávách, zvadlé síti...
Milenců stopy dosud vedou
tou travou vyprahlou a hnědou
až pod lentišek starým sadem...
Mrouc vášní zamyšlena stojí...
Vzpomínkou žal se nevyhojí...
Čpí louky vlhce zimním chladem...