A tu se jí zdá, že otec čeká, Že doma ji hledá a že se leká, a vyhlíží noci do daleka... Tak ráda by běžela, neví kudy,
dál běžeti, nebo se vrátit zpět? Líp hlavičku přitisknout na chladné hrudy, ni neozvat se a dotrpět... Ah, zdá se jí, že se bělá ráno,
však dosud je v jizbě neodestláno. A před hrozným trestem za vinu o přímluvu modlí se matčinu... Pak v neklidném spánku ještě vzlykne,
jak ptáče když pohne se a tikne... Je umdlena... Chví se. Těžký sen má po něčem truchlících princezen... Ne, ráda už mládence dávno nemá...
Jak uchvátil krutě ji rukama těma... Ooh... Prstečky cudně se pokřižuje... V tom úlevu pocítí, zadřimuje... A tichý šum vod jak paloukem svistí,
jak větrové jacísi křísí se skoční, jak s korun keřů sprchává listí, jde temná chvíle popůlnoční... Tu zdály se světliti vrchy kolem,
snad měsíc měl vyjíti nad údolem, kraj zcela byl neznámý, otevřený, v mhu pohlceny skalní stěny... A tu se jí zdá: jak v luční trávě
by srny se zjevily... Postály hravě a větřily. Mlhy svitem bledým skleněným leskem modrošedým u lesů houstly... Tu měsíc vyšel,
a její sluch jemný vše zvuky slyšel... Tu pidimuž jeden a druhý a třetí a sto se jich zjeví a počnou pěti a tančiti jako droboučké děti...
Jim z vousů rosa stříbrná visí, jich kahany žlutý kruh do mhy křísí... a jak se jen zjeví, kraj oživí cizí... V tom srny letem větrů mizí,
jich útěkem rozšumí se břízy... Teď jak by pokračoval rej z vesnické divé hospody... Juch! Tralala... Juch! Hoj a hej!
V zcuchané trávě u vody... V zcuchané trávě nad vodou pidimužíci tancujou, a kde se vzal v tom okamžení
na huňatém svém medvídku – – to budí sladké podivení! – princ jede, v klusu nadskakuje, ji žhnoucím okem pozoruje,
jak svou by končil přehlídku... Zvuk rohů houknul krajinou, pidimuž semknut s pidimužem, teď řadí se blíže, blíže jdou,
snad obklíčí ji, odvedou? Ne, nebyl to princ... Oh, jak se dívá To mládenec je, a hle, a zpívá... To on je, on zas... Ve snu vzkřikne.
ne, dnes již, dnes mu neunikne... Jak usmívá se, oči žhnou, jak zpívá: „Andělko, jsi mou...“ A jak to pravil, mha se přede,
šum zavzní, jak když kdosi jede... Cválají srnky, šedé a hnědé... A nežli zvěděl, devět vil na srnkách drobných přiklusalo.
Na žádnou nevzhléd’, nemluvil se žádnou. Srdce umíralo úzkostí... jen se blížil k ní: „Andělko, má jsi... prohlédni...“
A jak to dořek’, tichý smích zněl závistných těch vil a zlých... A jak by v útočivém ryku se na ni vrhly v okamžiku,
než dostih’ jí, než ruku vztáh’ po vlasů jejích kučerách... A jak se dech ji hrůzou krátil, a jak ji jal a jak ji schvátil, –
z hrozného snu se probudila... Však navždy v jeho moci byla. Tma nevidný kraj zatopila. Krčíc se vstala, ze klubíčka
jak by se vymotala, víčka tak těžká měla, horká líčka... Jak cestou by jí zpíval, svítil: „Už na věčnost jsem tebe chytil...
Andělko,“ zpíval, „tiše hajej...“ Údivem trávy vzdychly: ajej! A každý strom jak děs by cítil... Tajnými hlasy noci štvána,
tím děsem pronásledována, po svahu letí... Louka koupá se v tiché vodě ... Louka houpá se pod nohou jí... zastaví se...
Dál... Musí... Jak by mluvil močál a jak by tiše mlaskat počal, – – – teď všecky kře a trávy chví se... Zpět, zpět se vrátit... srdce buší...
Ne, nevrátit se... Vzkřikne. V hluši hlas zapadne... Ne, kamsi dále se vyhnout musí... Hlava hoří... Krok za krokem se hlouběj boří...
Vzkřik hrůzy... Ne. V tom zmizet moři?...
Cookies on Poetry Cove