Ne, Andělka nesměla z domu jít,
že měla to s psíkem nakázáno.
Jen mohla si s pannou promluvit.
Tož šeptala: „Ty má hloupoučká panno!“
Ale pak v dlouhé odpoledne
slunce když v záření na vše si sedne,
ubíhal nějak pomalu čas.
Byla jí dlouhá, dlouhá chvíle,
i psíčkovy uši ji zmrzely bílé
i jeho chraptivý, zlobivý hlas.
V tom pojednou muziky ozvaly
se do tiché návsi z povzdálí.
Hle, ženich a mládenci na koních.
Zní zpěvy návsí, žert a smích.
Jak fábory vlají, rozmarýny.
Teď zanikly, průvod jak vrh' sem stíny.
S nevěstou dvojspřeží bujné letí, –
a vida, sta za průvodem dětí,
že oči se nemohou dohleděti.
Jak Andělka pobíhá po světnici
zavřené uvnitř na petlici.
Vše přehnalo se jak vidění divé,
vichřice barev a hlasů všech,
hle, chrpy a máky a koukoly živé,
teď klarinet zapísk' a dozněl plech.
Již Andělka dveře otevřela,
jak vrzly a zůstaly dokořán,
květ utrhla v zahrádce, kolem čela
jej vpletla si, vyběhla. Se všech stran
takové podzimní ticho vlažné,
nad hlavou jíkalo ptactvo tažné,
a podzim se loučil, padal list
za listem jak vybledlý ametyst.
A k večeru jak se schylovalo,
údolí v stínu spočívalo.
A běží již Andělka za průvodem
a za hudbou, mizící do polních cest,
jež prorvány místy stříbřitým brodem
kams vedly, kde sousední vesnice jest.