Z galantních toulek se vrátila
opilá dáma v ty chvíle...
Cigaret kouřem ostře čpí
kraječky bílé...
Teď jasně zří: kterak ji pozdravil kdos
a „ne“ jak hrdlo ji škrtí, –
a kterak s ním bloudila v ulicích
odlehlé, smutné čtvrti...
Měl tichý a lichotný, hluboký hlas,
jenž prosit neumdlíval...
Byl ďábel to, který o hříchu
jí frivolní písně zpíval...
Na zapadlý hotelu posléz kout
pod černou kathedrálou
zabušil zábavný společník
svou drzou rukou a malou...
O sentimentálním blbečku
sní v studu rozpačitém...
Pak platil jí krásně raženým
a zvonivým zlatem...
Na maškary vtipné vzpomíná
i na výkřik z taneční síně:
Kde vzala jsi se tu, ptáčku můj,
má Heleno, přítelkyně?
Vzor cudných jsi byla milenek,
vzor chudoby obdivované...
Přec oko se úžasem překvapí
a tvář tak žhne a plane...
Víc blednul měsíc v podkroví,
kde závratné k střeše šly schody...
Ve světnici pusté dusno tak...
Rty přissáty k sklenici vody...
A odstrojila se potichu
v svítáni chladu bílém,
co matka z lože již vyzvídá
účastná smutným dílem,
svou dcerušku, příchodem vzbuzená
se zvědavou sdílnosti líbá,...
pro peníz, jenž pohozen na stole,
se hladově shýbá...