Nocí park voněl příliš hlubokým, sílivým dechem...
Nějakých kroků plachých rozléhal se echem...
V zamlklém šeru světel mlčící altany spaly,...
šumící vody vlny své hýčkavě kolébaly...
Přede mnou krásné, však mstivé ženy já uzřel rysy...
Vraťte mi srdce, šeptla, jež jsem vám dala kdysi...
Chci je dát tomu, jenž neví, jenž jednou v žití se zjeví
a který je vyvolený jíst se mnou jablko Evy...
Srdce? já vydech’ jsem stěží – to v dobrém úkrytu leží.
Anděl věčné mé touhy ho plamenným mečem střeží...
Odváží-li se však pro ně ten, jenž vyvolen vámi,
dám mu je pouze mrtvé a zmučené výčitkami...