Podivné ticho uvnitř polí,
roj ptáků krouží pod vilou.
Topoly hledí po okolí.
Uvadlých květin smutek bolí.
Lze umřít s touhou ožilou?
V tom domě tichém zrakům skryta
prožila trochu nudných let.
Pak vzkázala, že všeho syta,
že netmí se a nezasvítá,
že lhostejný jí muž i svět.
Hvězdami vesmír ostříbřený
výškami mate chladnými!
Rtem provívá ti jméno ženy.
Plá měsíc na chat bílé stěny,
loď skřípe vesly tmavými.
V křech zažloutlých se stíny výší
proťaty světlem bělavým.
Kraj vůní obtížen je, tišší,
parami louky vlhce dýší,
v tmu perleťový stoupá dým.
Něco tu zbylo, dosud voní,
jak chvělo by se v stříbru hvězd.
Keř nějaký tu šeptá po ní,
tak pružně břízy kmen se kloní
a třeslic stvol tak chabý jest.
Něco jak ona rychle zrálo
a vyžilo se, uvadlo.
Jak ona květ i plody dalo.
A tragicky pak umíralo
si znechutíc to divadlo.