A noc ta vzejde: Až jednou z cest
se vrátí, dům pustý a prázdný bude...
Jen větrničky se ozve chřest
a vichřice skřipky na srních chudé...
Z cest válečných s dóžem se navrátí,
lev benátský přivítá jeho lodi...
A vepluje v radostné závrati,
v svůj palác vkročí a zbroj svou shodí...
Však podivně palác Vendramin
se shlížeti bude vodou temnou,
i gondoly u schodišť, pilot stín
se bude třást bázní přetajemnou...
On vejde... A bude přivítán
jen zdmi a sluhy, jichž oči žhavě
Ihou zděšením, že nečekán
je paní svou v té chvíli právě...
Síň prázdně a dutě bude znít
ozvěnou kroků, do svítání,
až hledat ji bude a bolestí výt,
až čekat bude s hrůzou na ni...
Ta vrátí se k ránu... A krokem mdlým
v měsíčním vejde modrém jase,
šat potřísněný falernským,
jímž s milencem svým upila se...
A leknutím bledá, netušíc
příchodu toho, jejž nečekala,
mu s chladnou lží cynicky vyjde vstříc, –
on mlčky vyslechne, co lhala,
a zhnusiv si na ráz hru, řekne: vím...
Kdo loupil, lhát učil vás při orgii,
to budiž věčným tajemstvím
psů zrazujících, zrádných zmijí...
Pak ona co v poduškách usíná,
meč zkouší, jej dlouho a pozorně brousí,
na milence, jenž má as od vína
vonící, měkké, plavé vousy,
a bez úsměvu a bez hlesu, jat
divokým vztekem do ulic kráčí,
zabuší u milence vrat,
a vejde... Dne paprsky rudě pláčí...