Vrak zakolísal... A on klel jak starý námořník. Hm... Ženu s sebou a děti měl. A ještě ten hloupý psík.
Teď celou prací: Ve chvatu uspávat tisíc děr. Ucpána jedna. Druhá tu. A dávno je ztracen směr.
Vylévat vodu lopatou: tím čas si jen ukrádal. Den ze dne, věčně, holahou. Toho se nenadál.
Tam k těm chtěl břehům, slunovrat kde v květy rozpuká. A tragických kde není ztrát. Ni návrat, rozluka.
Chtěl cestou lidstvo připravit na změny v královstvích. Umět si najít boha... Chtít. Mít zcela nový smích.
Mít zcela nový, mocný pláč před lidství zrozením. Své opovržení mít... Nač? Za vše, co chátrá s ním.
Chtěl o bezvládí divochům, chtěl vlnám a ptákům pět. Být kazatelem proti zlům, jež rodí starý svět.
Chtěl zpívat uschlému rákosí o stříbrných polibcích mlh. A travám o rozkoších za rosy, když palouk do tmy vlh’.
Chtěl dubům pět o rakvích vonících, jichž míza chladivá. Pět vinným o Svědomí zvonicích, když zvonu zní kladiva.
A teď... ten děravý, sliznatý vrak se nehne ze stojatých míst. – A žena se nehýbá také tak. A dětem se hrozně chce jíst.
A žena má hluboké oči ty, jak děsné propasti. Vrak pluje dávno rozbitý do jiných oblastí.
To ví se... Ale ten lopaty ruch? Šum vody vylité? Dál doufat v cosi dráždí sluch. Dál... Možno-li? – Nevíte? –
Cookies on Poetry Cove