Smrt vešla v rozjasněný, světlý důl.
Jím vítr ostrým hvizdem provanul.
Šla s dívkou plachou tajně, tajemně.
Ji odloudila navždy od země.
Doufala dívka – tak se chvěl jí ret: –
že musí vyváznout, že musí, musí zpět.
Cesty se neznámými stávaly,
a stromy řídly, s bohem dávaly.
Strom poslední, se zdálo, mlhou čněl.
Hle, stupně k hřbitovu – mramorů běl.
Strom poslední tu zbyl, na který srdce vryl
kdys ten, jejž milovala, jenž však netoužil.
Strom bouřně objala, lačně se přissála,
na kůru bílá ňadra svá, rty vtiskala.
Byl mohutný strom, silný, hrůzou jal se chvět.
Chtěl by ji zachránit, u země zadržet.
Než, vyšší mocí v ráz jak bleskem sťat se zvrátil.
A přízrak plaché dívky do věčna se ztratil.