Z vrb smutek těžký dýchal
a rudá veselost z máků.
Své jedy západ míchal
naivních do oblaků...
Je v podletí láska smutná
a nudnější v zapadlém hnízdě...
Zde víno tak hořce chutná,
noc k zpáteční volá jízdě...
Je nudné už, ruku bílou
ret vadnoucí políbí-li.
Již tolik let za svou Milou
ten nemluvný jezdí Milý...
Tak za rokem rok když míjí,
i láska sestarává...
Jak hodiny lhostejně bijí,
i nálada mizí hravá...
A Milenec všeho, co Nové,
jenž nemá rád dlouhé lásky,
když nuda mu do lebky klove,
jí hladí šednoucí vlásky...
Dí ona: Kdos čeká, kdos hřeší...
Kdy vzpomenete si zase?...
Mne galantnost vaše teší,
ba téměř láskou zdá se...
Na tragiku dlouhé lásky
se zodpovědnost věsí...
Je Rytíř hravé Masky
a zodpovědnost jej děsí...
A charakterní panna
zas věčně touží a čeká...
On přijíždí jednou z rána
a večer zas na rok zmizí...