Krb můj je dnes vyhřátý,
zdi sluncem svítí
a vůní tajemných
nadešly chvíle...
Pojď, veselý Cizinče,
ty plavovlasý,
Tvé oči jsou jasné
jak jarních hájů.
Pojď, lehká Tvá chůze,
Tvůj smích je mi hudbou.
Tvůj hovor jak klasy
když vyzrálé šumí. –
A z kterých končin
a v kterou dobu,
za jakou jdeš touhou,
to tajemství Tvoje.
V ráz srdce mé zotvíral,
v něm rozžehl svícny,
květ rozstřiknul rudý
po neklidných koutech.
Se všemi Sny tančil
do noci, do dne,
je roztesknil všecky
divokou touhou.
Je zulíbal všecky,
je zkolébal v loktech,
jich vášnivé výkřiky
na ňadrech ztlumil...
Pak po jeho odchodu
tak dlouho, tak dlouho
vše svítilo v jiskrách
a plakalo touhou.