Co stalo se dnes ženichu, že chodí sám tou zahradou? Že usilovně potichu trápí se těžkou záhadou
a umírá zlou náladou? Kdo dal se uspat, okouzlit, toho víc bolí hrozná lež. Jak z propasti se ozval cit,
několik slůvek: Vzpomeneš? To musí srdce rozdrtit. Bdí stará láska, dobře ví, že tak je mstít se nejlépe,
když z hrůzy nebo z úlevy na naše dveře zaklepe, jdouc křísit mrtvé úsměvy. Jít zítra s jinou k oltáři
však osudný již určil den. A kouzlo dneškem dozáří hříchu i vášně, život ten pak zmařen bude, odcizen.
Dům osvětlen jak vrhá stín, vylhanou šumí nádherou, myrt lesk a vůně rozmarýn, vše dýše lží a pověrou,
ohledy, kterým vděčí syn. Vše šílí, zvoní, klopýtá naivní jakous radostí, jen jeho duše rozryta,
cos křičí ze dnů mladosti: zoufalá láska odbytá. Stůl prostřen zítra hostí stům, bažanti v mísách pečení,
vín příchut vdechne vášně rtům, – rodiče hrdí, vznešení se budou klonit v hostí šum. To vše jak rve ho bolestí,
otevřel dvířka zahradní. V ulice vyšel, v náměstí a kráčel stranou západní, zřel hořet světlá návěstí.
Jak náměsíčný kráčel, shon bil jako vlny v jezů hřbet, tramwayí vyplašený zvon mhou zástupů rozrážel střed
a zanik‘ v ulic příkrý sklon. Pak v rovných, tišších ulicích vše novou mlčí pustotou. Zří světla domů olbřímích
jak Ameriky cizotou. Ni květ nevoněl nocí tou. Šel rozloučit se s milenkou, „Vzpomeneš“ bylo jméno jí,
s ní spiat byl stále myšlenkou a ranou, jež se nehojí, společnou ranou obojí. V dům jeden vešel, otevřel
pak její dvéře, vkročil k ní. A jak ji v záři lampy zřel, výčitku němou zašlých dní, šílenou, dávnou láskou mřel.
Co zakázáno, vábí víc, co pohřbeno, zas oživí, co prokleto, ti vyjde vstříc a větším kouzlem udiví,
„Vzpomeneš“ pouze stačí říc‘. Nevztáhla ruky, chví se tak a sotva věří, nevěří, leč hypnotisující zrak
jí probod‘ srdce, od dveří, jak rozjasněný vpad‘ sem mrak. Jak vichřice ji schvátil, jal, ji prudce k sobě ponadzdvih ‘
a všechen žal svůj vylíbal, zoufalost k smrti určených jí bledých lící na ovál, noc probděl u ní v přísahách,
v rozkoši muk a v šílení, však ráno den jak bělil práh, „Vzpomeneš“ šeptla v loučení, a rozkoší se plížil strach.
Tu pravil: Dnes, až budu mřít. A ona: Ve dvou mřít je líp. Tu on děl: Sňatek uzavřít, je krví zpečetit svůj slib.
I řekla: Tvá chci věčně být. Den rudnul krví, zlatil věž. Zvědavci mohli viděti v ulici rovné, tiché, kdež
milenka mrtvá „Vzpomeneš“ ženichu spala v objetí.
Cookies on Poetry Cove