Den bílý hoří houštinou,
a slunce tančí nad bahnisky
tou močálovou lučinou,
již skrz opadlé zříti lísky...
A nad močály v ranní šeř,
to otec jde její, pátrá a slídí,
šat servaný má, je umdlen jak zvěř,
v své ruce kyj, ořezaný keř
tam v bahno noří, kde zdá se, cos vidí...
A nad močály stojí on
a houká v kraj, dále se jíti bojí...
Jdou stopy až sem, v ten bahnitý sklon,
pak bláto jen pouhé, hláď bažiny stojí...
„Kdo viděl zlatou děvečku mou?!“
tak křičí a do údolí volá...
„Kdo viděl mou děvečku nešťastnou?“
Bublinka tichá prýskla zdola...