A tu se jí zdá, že otec čeká, Že doma ji hledá a že se leká, a vyhlíží noci do daleka. Tak ráda by běžela, neví kudy,
dál běžeti, nebo se vrátit zpět? Líp hlavičku přitisknout na chladné hrudy, ni neozvat se a dotrpět. Ah, zdá se jí, že se bělá ráno,
však dosud je v jizbě neodestláno. A před hrozným trestem za vinu o přímluvu modlí se matčinu. Pak v neklidném spánku ještě vzlykne,
jak ptáče když pohne se a tikne. Je umdlena. Chví se. Těžký sen má po něčem truchlících princezen. Ne, ráda už mládence dávno nemá.
Jak uchvátil krutě ji rukama těma. Óoh... Prstečky cudně se pokřižuje. V tom úlevu pocítí, zadřimuje. A tichý šum vod jak paloukem svistí,
jak větrové jacísi křísí se skoční, jak s korun keřů sprchává listí, jde temná chvíle popůlnoční. Tu zdály se světliti vrchy kolem,
snad měsíc měl vyjíti nad údolem, kraj zcela byl neznámý, otevřený, v mhu pohlceny skalní stěny. A tu se jí zdá: jak v luční trávě
by srny se zjevily. Postály hravě a větřily. Mlhy svitem bledým skleněným leskem modrošedým u lesů houstly. Tu měsíc vyšel,
a její sluch jemný vše zvuky slyšel. Tu pidimuž jeden a druhý a třetí a sto se jich zjeví a počnou pěti a tančiti jako droboučké děti.
Jim z vousů rosa stříbrná visí, jich kahany žlutý kruh do mhy křísí a jak se jen zjeví, kraj oživí cizí. V tom srny letem větrů mizí,
jich útěkem rozšumí se břízy. Teď jak by pokračoval rej z vesnické divé hospody. Juch! Tralala. Juch! Hoj a hej!
V zcuchané trávě u vody... V zcuchané trávě nad vodou pidimužíci tancujou, a kde se vzal v tom okamžení
na huňatém svém medvídku – – to budí sladké podivení! – princ jede, v klusu nadskakuje, ji žhnoucím okem pozoruje,
jak svou by končil přehlídku. Zvuk rohů houknul krajinou, pidimuž semknut s pidimužem, teď řadí se blíže, blíže jdou,
snad obklíčí ji, odvedou? Ne, nebyl to princ. Oh, jak se dívá. To mládenec je, a hle, a zpívá. To on je, on zas. Ve snu vzkřikne,
ne, dnes již, dnes mu neunikne. Jak usmívá se, oči žhnou, jak zpívá: „Andělko, jsi mou.“ A jak to pravil, mha se přede,
šum zavzní, jak když kdosi jede. Cválají srnky, šedé a hnědé. A nežli zvěděl, devět vil na srnkách drobných přiklusalo.
Na žádnou nevzhléd‘, nemluvil se žádnou. Srdce umíralo úzkostí... jen se blížil k ní: „Andělko, má jsi... prohlédni...“
A jak to dořek‘, tichý smích zněl závistných těch vil a zlých. A jak by v útočivém ryku se na ni vrhly v okamžiku,
než dostih‘ jí, než ruku vztáh‘ po vlasů jejích kučerách. A jak se dech ji hrůzou krátil, a jak ji jal a jak ji schvátil, –
z hrozného snu se probudila. Však navždy v jeho moci byla. Tma nevidný kraj zatopila. Krčíc se vstala, ze klubíčka
jak by se vymotala, víčka tak těžká měla, horká líčka. Jak cestou by jí zpíval, svítil: „Už na věčnost jsem tebe chytil.
Andělko“, zpíval, „tiše hajej!“ Údivem trávy vzdychly: ajej! A každý strom jak děs by cítil. Tajnými hlasy noci štvána,
tím děsem pronásledována, po svahu letí. Louka koupá se v tiché vodě. Louka houpá se pod nohou jí... zastaví se...
Dál... Musí... Jak by mluvil močál a jak by tiše mlaskat počal, – – – teď všecky kře a trávy chví se. Zpět, zpět se vrátit... srdce buší...
Ne, nevrátit se. Vzkřikne. V hluši hlas zapadne. Ne, kamsi dále se vyhnout musí. Hlava hoří. Krok za krokem se hlouběj boří.
Vzkřik hrůzy. Ne. V tom zmizet moři?
Cookies on Poetry Cove