To selský je statek... Sad jabloňový svou žlutí civí do oken... Štít obílen je, jako nový, a jak by smál se sousedovi,
jenž rozbit, věkem nahrben. A dveře v předsíni dokořán tu vřavu, podobnou hejnu vran, nestačí pojmout, hltat, skrývat,
staříky, které zříš se kývat a řváti rozjařeně „vivat“, svá místa hledat podél stěn u dlouhých stolů, na nichž bílý
je všudy ubrus rozestřen... To na nich kytky rozhodily děvečky, jež vesele švitořily a zrak jichž plál jak modrý len...
V zápecí muzikanti sedli, fanfáru spouští, řvavou tuš... Plecháče ke rtům zprahlým zvedli, co vedle již u všech stolů jedli
a o talíř jich zvonil nůž... A jeden jak upíjel, druhý jak krájel a třetí jak vidličkou do mísy zajel, jak jiný se zařehtal nakažlivě,
řeč družba spustil, vtipně, tak tklivě i lišácky selsky i humorně živě, že bylo slyšet, jak moucha bzučí, tak ticho, jak ve škole když se učí...
A vtipně že skončil, cos do všech vjelo, zas chumelilo se to, připíjelo, a plecháče s pentlemi z ručky do ručky nad hlavami kolují, drobnými krůčky
kol stolu se děvčata s mísami točí a štědřejší jsou, své milé-li zočí... Na zápecí hemží se kupa dětí i po zemi všude i pod stoly...
A kornout-li pokroutek mezi ně sletí, jak rvou se, jak křik jich hlaholí... A hej a hoj! Soused, jenž used’ si v čelo, své obrovské za stolem roztáhl tělo...
On, největší jedlík a piják a zpěvák, rváč největší, furiant, do práce levák, již notuje k průvodu nástrojů znících, cos štěbetajících a hledajících...
A hej a hoj! Bohatá selka z Blat se zahanbit nedá. Chce zazpívat... Své růžové tělo kypré a silné ve veselosti kratochvilné
na židlici skákavě nadnášela, jí očka hned hrála, jak naivně pěla: Byl jednou jeden domeček... A v tom domečku panenka
vykoukala z okénka...
Cookies on Poetry Cove