Toť cizí ves, cizí. A na návsi se za svatbou všichni sběhli psi. A k hospodě jak se dojíždělo pomalým klusem, víc zpívat se chtělo.
V tom divočeji si zavýskly ženy, když před nimi na prostor zatažený pan družba si vkročil, vyjednával výkupné jakés a holí mával,
jež pentlemi plála, rozmarýnou. Cos zvučnou řečí spustil a plynnou, však slova se ztrácela. Zahráli v tom hudci. Jak koně se vzpínali!
V tom hrbáček s výkupným drobný se sklonil... Hned rachotem zákolesník zvonil, a vozy se hnuly. Až před hospodou kdes postály. Ženy v seskoku
jak zapískly, braly se kol boků vždy pár a pár, svázány přátelskou shodou a drobnými, rychlými krůčky vběhly do taneční síně. Tu každý svou
jak uchytil, lačnými pohledy střehli je staří, jak pomlouvačni jsou. A hej a hoj! To tančí se divě! A hoj a hej! Ten rovně, ten křivě,
ten šoupá se a ten shrbený k zemi, ten ušklíbá se a ten bez hlesu němý, ten krouží, ten cifruje, ten jak by trny měl v nohou, jak šlape opatrný.
A hudba jak hraje a tanec jak víří, jak páry v kole rostou, se šíří, to okny je spatřit a veřejemi se stromů a plotů až dolů k zemi,
kde k umačkání se chumelí hlavy, kde každý se hlučně a pitvorně baví a vydrží státi do únavy. I Andělka mrštně se protáhla k dveřím
a s obdivem v taneční zřela rej. Teď vrátím se domů a otci se svěřím. Teď musím již domů, děj se co děj. Ne, na to čas není pomýšleti.
A hodina za hodinou letí. Blíž Andělka sálu, blíž je, blíž, teď ve víru tanečníků již, oh, Andělko, slyšíš, neslyšíš?
Co Andělka v sále stranou stála, nějaká ruka ji za rámě jala, a kde se vzal, nejmladší mládenec na tvářích nachový ruměnec
se sklonil k ní, ujal ji kolem pasu, že rozlítly se jí copy vlasů, a s výskotem jinocha křepčit se jal a takovou píseň jí zazpíval:
„Už, Andělko, na tebe dávno jsem čekal, už o tebe jsem se dávno lekal. Však dobře, žes přišla, budeš mou rozmarýnkou a družičkou.“
Tu láhev jí podal, k rtům sklonil dolů, až hrdlem to kloktalo: glu, glu, glu, glu. Andělka pila... však styděla se – před mládencem hlavu svěsila v žase
a svlačec, jejž měla v ní vpletený, se mládence dotýkal prsteny a korunkou z květů, jež rozvila se. Ni jediné slovo jí nenapadlo.
V tom oko se upřelo na zrcadlo. A nějaký strašný pocit i krásný, jak s výše by v blankyt klesala jasný za hudby a zpěvu, tak zdálo se jí
sevřené v loktech divočeji, – se točila hoj a hej! rychleji stále a v blaženosti neskonalé. Pak pustil ji, zmizel. Však dosud cítí
žár v útrobách svojich stisků těch. Jí blažené oči se smějí a svítí a hoří zrychlený jí dech. Je po tanci. Hle! Jdou ku hostině.
A mládenec dí jí: „Pojď ty též.“ Již muzika táhne po dědině, hle, zahýbá ku statku nevěstině, – oh, Andělko, domů nemůžeš,
ne, domů ty ještě nemůžeš.
Cookies on Poetry Cove