Král hrdý byl... A v dobrém rozmaru
si často sobě děl:
Můj šlechetný byl rod. Vždy ve zdaru
tradice krásné měl...
Rytířský uměl napodobit mrav,
zář v zraku zdiveném.
Jen kdyby nemluvil tam venku dav
o statku zcizeném.
A při hostinách pěvce svolal král,
i požádal je pět...
a pěli všichni, jenom jeden bál
se krále urážet...
Jsi jedním ze psů zákeřných a zlých,
jejž bičem vyženem...
A zapěl bard o časech minulých,
o statku zcizeném...
Král pomodlil se, radil s okolím,
co zcizeno, zas dám...
Pobožným sestrám, svatým řeholím,
klášterním prebendám...
Jen ne těm psům, jichž plít je odveta
po gestu vznešeném,
ne těm, kdo děli slova prokletá
o jmění zcizeném...