Z galantních toulek se vrátila opilá dáma v ty chvíle. Cigaret kouřem ostře čpí kraječky bílé.
Teď jasně zří: kterak ji pozdravil kdos a „ne“ jak hrdlo ji škrtí, – a kterak s ním bloudila v ulicích odlehlé, smutné čtvrti.
Měl tichý a lichotný, hluboký hlas, jenž prosit neumdlíval. Byl ďábel to, který o hříchu jí frivolní písně zpíval.
Na zapadlý hôtelu posléz kout pod černou kathedrálou zabušil zábavný společník svou drzou rukou a malou.
O sentimentálním blbečku sní v studu rozpačitém. Pak platil jí krásně raženým a zvonivým zlatem.
Na maškary vtipné vzpomíná i na výkřik z taneční síně: Kde vzala jsi se tu, ptáčku můj, má Heleno, přítelkyně?
Vzor cudných jsi byla milenek, vzor chudoby obdivované. Přec oko se úžasem překvapí a tvář tak žhne a plane.
Víc blednul měsíc v podkroví, kde závratné k střeše šly schody. Ve světnici pusté dusno tak. Rty přissáty k sklenici vody.
A odstrojila se potichu v svítání chladu bílém, co matka z lože již vyzvídá účastna smutným dílem,
svou dcerušku, příchodem vzbuzená se zvědavou sdílnosti líbá, pro peníz, jenž pohozen na stole, se hladově shýbá.
Cookies on Poetry Cove