Měděné listí dubů krouží,
prší tiše na práh vily.
Mlhy se plouží, mlhy se plouží.
Srdce nemá tolik síly.
Mohlo říci nikoli?
Rty se přissály a tělo
panenské se třáslo hříchem.
„Není již, co býti mělo“,
vyčetli si s hořkým smíchem
kdekoli a kdykoli.
O svém hříchu šeptali si,
o svém hříchu snili nocí,
příšerně jak přízrak visí
bez těchy a bez pomoci
nad milenci, kudy jdou.
Na vodě člun zaskříp’ shnilý,
lovecký pes zavyl mhami.
Milenci se utopili
v bahně černém pod břízami.
Hřích byl pomstěn sudbou zlou.
Nebeská Panna viděla to
s kaple, jež čněla v parku hloub.
S dubů sprchalo zarudlé zlato,
západní záře planul sloup
krajinou, jež utichala.
Nebeská Panna divila se
s liljí v půli zlomenou.
Zázrak si hýčkala v mateřství čase
na drobných klečíc kolenou.
Smrti z hříchu nechápala.