Pod hlavou podušku z atlasu
spočívá přísně a němě,
květy má vpleteny do vlasu,
víčka jsou přimknuta jemně.
Paprsky oknem se prodraly
na čisté čelo a skráně,
oči jak černá noc zaplály,
a zas se přivřely maně.
Celou noc leží tak, celý den
v opojném, zimničném chvění,
bílý prst v listy je zabořen,
odkud již potěchy není.
Výkřiky divné a zmatené
z dopisů k uchu jí vanou,
a v srdce bolestí schvácené
výčitky horoucí kanou!
Z dopisů vůně jde horských cest,
kudy vždy chodili spolu,
hučení lesů a vadnoucí klest
šumí v křik jejího bolu.
Šílený valčíku takt a vír,
obrazů zmatená vřava;
– ó, jak se v podušek jemný pýr
zarývá krásná ta hlava!
Nehnut jak sfinga blíž used’ pes,
netuší drama to celé, –
v rakvi že ponesou ještě dnes,
jenž ji tak líbával vřele!