Bych plakat nemusil, já umřel smíchem
a za svou rakví kráčel, pouze sám...
Z kaváren vyhlíželi ulic tichem
se závistí, že pouze sebe mám...
Zhnusiv se sobě, zhnusil jsem se jiným...
Snad nebylo těch, kteří pochopí...
Čas přetékal svým mořem teskně líným,
a lidstvo volalo z té potopy...
Však nebe nebylo tak dávno čisto
a rovně vždycky nestoupal tak dým...
Jen mně v té rakvi nebylo vše jisto:
Čemu jsem smál se v jaře, na podzim?