Ó jaro! Co jsem v městě žil život ztupělý,
již připadáš mi věru jak dávno přešlý sen,
šat, parfumy a šperky a přepych umělý
teď za náhradu vidím a zástup bledých žen.
Vždy vzrušilo’s mne. K smíchu! A teď mi dostačí,
své večery když přijdeš v park ztichlý rozlívat,
nádražní vrabci v křiku kdy v stromech skotačí,
a pupence když vidím v modravém lesku plát!
To šosákův je jaro. Tvá kouzla vypráhla
v dotknutí chladných prahů a úsměv tvůj je stár.
Rozruchy velké hasnou mi s roky znenáhla,
starostmi zdrobnělými co chvátám ve tmu mar.