Ano, s divokou, výskající radostí, o křídla tvoje opřen, silná ty všemohoucí Naděje, s vysokých hradeb orlích tvých doupat
budu se dívati na šířící se plameny požáru, na rudé moře tančících jisker po sežehnutých místech, kde skonává člověk dneška.
Budu se dívat s nejvyšších vrcholů Země, jak vylézají ze všech koutů stíny a smluvivše se, hrozivé a lstivé, již nasyceni lidským pokrytectvím,
sejdou se pokynem Prozřetelnosti a pochodeň za pochodní házeti budou před jeho práhy, před jeho chatrče, před jeho starobná Města,
do tržišť a studoven, kde zemdlely duše, do kathedrál starých a do parlamentů. Za potměšilých řečí tribunů zděšených a schytralých modliteb vykladačů Církve
dívat se budu, škodolibě, až klenba věků sřítí se s praskotem hromovým, za klenbou zase klenba a holé stěny, bídné k nesnesení,
začouzené, v hrůze zdivočilé, tak chladné, holé budou trčet k nebi, k nebi trčet budou mlčící prázdnotou obrovskou...
Hlavu na těch černých zdech, vykoupán v krvi hořící, při pochodních rodících se k ránu ten, jenž rytířské a velké bude sníti Sny,
člověk nový, hlavu na těch černých zdech, své oči jasné vznese k hvězdám blednoucím, zachráněn, z rumišť pozdvihne své ruce žilnaté vstříc jiným krajům, jiným touhám, jiným bohům.
Cookies on Poetry Cove