Ani nevím, mám-li zajásat, anebo smát se, anebo plakat.
Vítr je tichý a lákavé ráno, jasné zvony
v dálkách se trhají, v lesích jak servané pavučiny.
V tolika keřích zahrady slunce hoří,
na zamžených hroznech chytají ptáci jeho zlato,
každá krůpěj rosy, každý kamínek v písku,
každý stonek a rozvité květy, hrany schodů,
okraje vyschlého basinu s povadlým listím,
každá chvěje se trávka.
Tu vůni mrazivých jiter ssál bych dlouho.
A nevím ani, mám-li zajásat anebo plakat,
když myslím na ni, kterak „dobrou noc“ napsala v prachu okna
a kterak včera večer dlouho do noci snila:
to všecko o mně
usmívajíc se nad hasnoucí lampou,
již s rozpuštěnými vlasy.
Hle, květy na jejích oknech, hledících v zahradu, pohnuly se
a celé slunce, rozbité o skleník, řítí se vpádem
do okenních rámů, kam víno své vetkalo hrozny,
a na její čelo a na její bohaté pletence vlasů,
a na její oči, jež z dálky se usmívají...
V té vůni mrazivých jiter má zraje láska.