A tkly se mne to ruce něčí
a hovor něčí jak by vzdych’.
Duchovou mocí, mrtvých řečí
mluvily věci, večer tich’.
To ruce mrtvých po mne sáhly
a „bratře“ ševelit jsem slech’,
a jak by květinami vláhly,
mateřídouškou na hrobech,
rozdněním prvním, zlatem světla,
tou prstí čerstvou syceny
tak voněly, jak zem by kvetla,
myšlenkou živou vzklíčeny.
Slyš, v dotknutí tom nenadálém
varují, žijí, nedřímou:
Chceš spokojit se, bratře, s málem?
Což neplatil jsi krví mou?